Krkonoše

Letos jsme v Krkonoších objevili novinku. Tedy alespoň pro nás to byla novinka. 

Stezky pro rodiče s dětmi ve skiareálu Špindlerův Mlýn. Máte na výběr mezi Medvědí stezkou, která měří 8,5 km nebo Stezkou stopaře, která měří 5,1 km. My jsme se vydali na tu kratší. Na stanici lanovky jsme při koupi lístku na lanovku dostali mapu s popisem trasy a prázdnými okýnky na obkreslování stop a taky tužku.

Pohled na lanovku

Vyjeli jsme lanovkou nahoru a šli jsme podél popisu cesty a hledali jsme dřevěné kůly s kovovým štítkem, na kterém byla stopa na obkreslení.

Stopaři v akci

Zpočátku byla cesta široká a zpevněná, pak už to byla jenom lesní pěšina. Šli jsme pěkně z kopce, ale přesto nám těch 5 km zabralo asi 3 hodiny. Když musí člověk (a zvlášť ten malý člověk) přeskakovat potůček, kořeny a kameny, tak to holt nějakou dobu trvá. 

Na kočárky ta cesta rozhodně není, takže je to pro děti alespoň od tří let. Naše tříleté to zvládlo, ale dalo mu to zabrat. Možná kdybychom víc odpočívali, bylo by to lepší.

Cestou jsme si užívali krásných výhledů a krásné přírody, nikde jsme nepotkali živou duši.

Následující obrázky jsou z naší oblíbené Farmy Hucul na Janově hoře. Zavítali jsme sem poslední den, těsně před odjezdem, aby se děti svezly na koních, vyřádili na hřišti a pohladili si pár ovcí a koz.

Některé dřevěné prvky na hřišti pomalu nahlodává zub času, postupně je ale snad doplní nové.

Houpačka - kůň

Houpačka - vemeno

Kladina - pejsek

Houpačka - gilotina

Obří akvárium v Hradci

Při cestě do Krkonoš jsme si udělali přestávku v Hradci Králové. Trochu jsme nakrmili děti a šli do obřího akvária. Naštěstí jsme zadali do navigace adresu, protože jinak bychom asi dlouho hledali. Nějakou směrovací jsem teda nikde neviděla.

No, ale jak to říct? Moc nadšení jsme teda nebyli. Naštěstí jsme vychytali nějakou slevovou akci, jinak by mě těch peněz bylo i líto. Chápu, že provoz akvária něco stojí, ale za ty peníze jsem čekala trochu víc.

Rybičky byly hezké, poprvé v životě jsme viděli i rejnoka naživo. V místním obchůdku je možné zakoupit i krmení a rybičky nakrmit.

Akvárium má spodní prosklenou část, kam se dá jít i s kočárkem a taky horní část s mostkem, odkud je možno krmit rybičky. Tam se jde ale po úzkých schodech, takže pro kočárky je to nevhodné.

Stezka pro bosé nohy

Dnešnímu výletu předcházela televizní reportáž, kterou nedávno dávali v televizi. Když jsme ji nenašli v archivu Toulavé kamery, hledali jsme informace o stezce na internetu. Nic. "Bylo to někde u Znojma", říkal manžel. Volali jsme na infocentra ve Znojmě, pak v Mikulově. Taky nic. Druhý týden našel manžel reportáž v archivu Jihomoravského večerníku. Zjistili jsme, že Stezka bosou nohou se nachází u Valtic. Takže už nám v cestě nic nebránilo.

Auto jsme nechali ve Valticích na parkovišti, zašli jsme na infocentrum pro další informace a pak hurá bosou nohou do přírody. No, ze začátku jsme šli  ještě obutí. Sledovali jsme modré cedulky se skřítkem, až jsme přišli na rozcestí (cedulka nikde) a dali se tak nějak naslepo mezi vinohrady vzhůru ke kolonádě. Kdo nechce jít naslepo, může jít po asfaltové cyklostezce a taky tam dojde (jak jsme zjistili později).

V dáli se tyčí první záchytný bod.

Pohled na Valtice

První zastavení, sundáváme boty.

Na první zastávce se nachází pískový had a cestička z kamínků. Taky gril pro ty, co se chtějí trochu občerstvit z přinesených zásob. Rozhodli jsme se, že příště to vezmeme z druhé strany a občerstvíme se tak na konci cesty. 

Na další zastávce byla dlooooooouhá klouzačka. Na můj vkus až moc dlouhá, takže já ji nezkoušela. S podobnou klouzačkou nemám moc dobré zkušenosti, takže jsem šla raději po schodech. Ale byly pěkně rozpálené.

Vedle klouzačky byly další schody. Nejdříve šiškové, pak pilinové a pak kůrové.

V domečku ze sudu jsme našli vzácný stín a po krátkém odpočinku pokračovali dál.

Na dalším zastavení nás čekala bahenní koupel.

Tohle fotilo naše dítě :)))

Kamenný labyrint

Toto je Místo smyslů, ale já bych to nazvala "Čichací schránky"

Houbová překážková dráha

Paměťová stezka

A kruh se uzavřel, končíme tam, kde jsme začali a já se kochám tím úžasným výhledem na kolonádu.

Do Valtic jsme to došli po asfaltce (cyklostezce).

Cesta má asi 5 km, vede převážně mezi vinicemi po polních (více či méně travnatých) cestách. Dá se to jít celé bosky, my jsme šli bosky asi tři čtvrtiny cesty. Ve slunečných dnech nezapomeňte vzít něco na hlavu, protože cestou je stínu pomálu a není se kde schovat. Ani na jednotlivých zastaveních není obvykle žádný přístřešek.

Kdo chce, může vzít i kočárek, cesta celkem ujde (bude to ale asi dost drncat). U klouzačky bude třeba kočárek po schodech přenést, neviděla jsem žádnou "objízdnou trasu".

Nám zdolání celé trasy s dvěma malými dětmi (4 roky) zabralo asi 4 hodiny. 

Loučeň - zámek a labyrintárium

Už dlouho jsem chtěla vyjet za labyrinty.  tento víkend na to konečně došlo. Bohužel fotek moc nemám. Byli jsme tak zaujati prolézáním, že na focení moc nedošlo. Více fotek (a hezčích) najdete ve fotogalerii na stránkách zámku Loučeň.

Během příprav jsem z domu zarezervovala dětskou prohlídku zámku. Naši skupinu doprovázela kněžna a cestou dovolila dětem usednout ke slavnostní tabuli v jídelně, později i do zámecké školní lavice.

Po zhruba hodinové prohlídce jsme šli něco pojíst do zdejší osvěžovny pod názvem Vtipná kaše. Škoda, že jsme si tu kaši nedali, možná by byla lepší, než čápi s mákem. Nevím, jestli to tak má být schválně, ale jídlo bylo dost neslané.

No a pak už hurá do bludišť a labyrintů. Labyrinty jsou v rozlehlém parku, cestou je i pár míst na odpočinek pro unavené nohy. 

Na Loučeni jsme strávili celé odpoledne a ani jsme nestihli všechno projít. Takže se tam ještě někdy podíváme. 

Pro kočárky je park dobře sjízdný, počítejte ale spíš s lesními cestami, nikoli dlážděnými. WC najdete v zámku u Vtipné kaše a na informacích za pokladnami při vstupu do zámku.

Tišnovská padesátka

Tišnovská padesátka je turistický dálkový pochod, který pořádá KČT Tišnov druhou sobotu v říjnu, a to už od roku 1971. Letos nám počasí opravdu přálo, tak není divu, že se pochodu zúčastnilo 412 chodců.

Vzhledem k tomu, že jsme šli s dětmi, zvolili jsme tu nejkratší možnou trasu v délce 8 km, která kopírovala naučnou stezku podél Květnice. Start byl v Sokolovně, kde jsme zaplatili startovné a dostali mapu. Mapa byla černobílá, tak jsem ji strčila do batohu a šla jsem podle mapy vytisknuté z počítače. To se později ukázala jako chyba, protože na obdržené mapě bylo označena odbočka na kontrolní stanoviště, které jsme tím pádem úspěšně minuli. 

Když pominu jeden výstup do kopce a jeden prudký sestup z kopce, vedla cesta víceméně po vrstevnici. Děti šly jako hodinky, jenom tu dvouletou jsem v zájmu celku občas poponesla, abychom se trochu pohnuli z místa.

Příroda zářila krásnými barvami.

Pohled na Tišnov (uprostřed kostel) bohužel focený proti slunci.

Velká skála

Pohled na Květnici

Cestou jsme se nikde moc nezdržovali, ale ke konci jsme si udělali malou pauzu. Zpět do Tišnova nám zbývá asi 1,5 km. Tak jsme sedli na malou lavičku u zahrádek a trochu se občerstvili. 

Do Tišnova jsme došli ještě před setměním :) a přestože jsme minuli kontrolní bod, dostali jsme každý diplom. Pak jsme se pomalým krokem vydali k nádraží a vlakem odfrčeli domů.

Mašinka u tišnovského nádraží

Jak dlouho jsme to šli? S dvěma malými dětmi nám 8 km pochod zabral asi 5 hodin.

Je trasa vhodná pro kočárky? Podle mě není. Cesta je na mnoha místech (hlavně na začátku) velmi úzká a kamenitá. Potkali jsme sice skupinu s kočárkem, ale ti si ho nesli na rameni a dítě v ruce.

Jak je to se záchody? V Sokolovně je dostatek poměrně čistých záchodů.